The tradition & historical record
6 min read · 2 sourcesJulius Fučík (23. února 1903 Smíchov – 8. září 1943 Berlín, Plötzensee) byl český komunistický novinář, literární a divadelní kritik a překladatel, popravený nacisty pro účast v protinacistickém odboji. Po únorovém převratu v roce 1948 se stal ikonou československého komunistického režimu. 1
Život
Pocházel z dělnické rodiny na pražském předměstí Smíchově; byl pokřtěn 22. března jako Julius Jaroslav; jméno Julius obdržel po svém strýci, skladateli Juliu Fučíkovi. Rodina se roku 1913 přestěhovala do Plzně, protože jeho otec, povoláním soustružník a zároveň ochotnický divadelní pěvec, přijal angažmá v tamním Městském divadle. V plzeňském divadle již jako malý hoch sehrál desítky úspěšných dětských rolí. Roku 1919 vystoupil z římskokatolické církve a zůstal bez vyznání. Po maturitě začal externě studovat na Filosofické fakultě Univerzity Karlovy a roku 1921 vstoupil do KSČ. V letech 1922 až 1924 žil ve Starých Strašnicích, v Bylanské ulici 39, kde má nyní menší kamennou pamětní desku. V této době také pracoval jako pomocník v kanceláři. V roce 1926 se stal členem Devětsilu, v roce 1929 spoluzakládal Levou frontu. V období let 1928–1938 působil jako šéfredaktor Tvorby a od roku 1929 pracoval v Rudém právu, a jako takový působil mj. jako dopisovatel v Moskvě. Patřil ke skupině, která odmítala jakoukoliv kritiku SSSR, a soubor jeho reportáží ze Sovětského svazu – Země, kde zítra již znamená včera, je ukázkou mimořádně tendenčního referování o impériu, které procházelo stalinským terorem a jehož průmyslový rozvoj si vyžádal miliony obětí (první vydání díla se datuje k roku 1932, kdy na Ukrajině započal hladomor). Jeho dar spočíval podle publicisty Josefa Chuchmy v tom, že měl „smysl pro dramatičnost, pro dobře prodejné, emocionální sdělení. 1
Spekulace o zatčení
Ve světle pozdějšího fučíkovského mýtu se později objevily úvahy, zda při zatýkání neporušil odbojové zásady. Ačkoli měl dvě pistole, proti gestapu je nepoužil a vzdal se. Ozbrojený odpor při zatýkání se přitom naléhavě doporučoval s ohledem na nutnost uškodit nepříteli; především se bojem s nutnými ztrátami zmenšovala pravděpodobnost zatčení s následnými krutými výslechy, kterými okupanti mohli ze zadržených vytěžit informace o dalších lidech napojených na odboj. V tomto světle nelze brát vážně slova z jeho nejznámějšího literárního díla, Reportáže psané na oprátce: „Soudruzi, rád vás vidím, ale ne takhle pohromadě. To je nejlepší cesta do kriminálu a na smrt. Buď budeme dodržovat pravidla konspirace, nebo přestaneme pracovat, protože takto ohrožujete sebe i jiné. Rozuměli…“ Účastnice zatýkání, přeživší Riva Friedová-Krieglová jednoznačně popírá, že by je kdy pronesl. V téže knize v později vynechávaných pasážích se autor zmiňuje o „vysoké hře“ – totiž že „vodil gestapo za nos“ a zdánlivě upřímně vypovídal, ovšem jen o těch soudruzích, kteří byli podle zatčeným odbojářům dostupných informací již stejně ve vězení. Podobný způsob „výpovědí“ využívali i jiní odbojáři. V letech zatčení byl údajně vídán v Praze v rozhovoru s komisařem gestapa Böhmem. Böhm v poválečných výpovědích mluvil o šesti až osmi výjezdech. Tyto vycházky Fučík v Reportáži vysvětloval jako pokus odlákat pozornost a získat čas. Podle Ferdinanda Peroutky se Fučíkovi ve vězení na Pankráci dostávalo zvláštního zacházení;[zdroj?] Peroutka však nikdy nebyl členem vnitřního odboje. Zveřejnil rovněž tento názor: „Buď jeho bohémské nervy byly příliš slabé, aby dlouho snesly mučení, nebo tohoto milovníka života pojala divoká touha, že přece snad může zůstat naživu, a zaplatil za to. 1
Fučíkovská legenda
Po Únoru 1948 se stal „legendou“, což bylo způsobeno několika faktory. Jednalo se o komunistu, který ve vnitřních sporech KSČ stál na prosovětské straně. Další výhodou byla jeho protinacistická aktivita a konečně i to, že byl mrtvý, což zajišťovalo, že neudělá něco nežádoucího. Tuto účelovou idolizaci tragicky zesnulého komunisty usnadňovalo i jeho mládí a atraktivní zjev. V neposlední řadě potřebovali komunisté již bezprostředně po válce zastínit jiného populárního představitele demokratického odboje, Vladimíra Krajinu. Posmrtně se Fučíkovi dostalo ocenění také v zahraničí. Reportáži psané na oprátce se dostalo řady vydání v mnoha zemích. V roce 1950 byla Fučíkovi Světovou radou míru posmrtně udělena první Mezinárodní čestná cena míru. Gusta Fučíková po válce angažovaně propagovala jeho dílo. Jsou jí přisuzovány účelové škrty v Reportáži psané na oprátce, ačkoli podle některých odborníků je pravděpodobné, že o nich rozhodlo samotné vedení strany. Gusta údajně už roku 1964 navrhla, aby vyšla Reportáž v plném znění, ale k tomu došlo až o 30 let později. Samotná přiznala pouze to, že do prvních dvou poválečných vydání nemohl být zařazen rukopisný lístek pod číslem 91 (motáky s textem byly ukrývány za války na více místech), jenž byl po uschování zapomenut v úkrytu v Humpolci a získat ho se jí podařilo až na jaře 1946. 1
Vrchol kultu Julia Fučíka
Vrcholem tohoto kultu se stal rok 1953, jakožto padesáté výročí Fučíkova narození a zároveň desáté výročí jeho smrti. Při této příležitosti vyšla kniha vzpomínek s názvem Julius Fučík, hrdina naší doby, na které se podílel Václav Kopecký, vdova Gusta Fučíková, Ladislav Štoll nebo Konstantin Biebl. Knihu tvoří vzpomínky na Fučíka, ale také několik výňatků z jeho děl, korespondence z vězení a na závěr se objevují fotografie z jeho osobního života. I přesto, že v době smrti bylo Fučíkovi 40 let, byl spojován s atributy mládí a krásy. Mladá generace v něm viděla svého zástupce, který zemřel za své přesvědčení. Vznikl také Fučíkův odznak, který byl udělován úspěšným absolventům zkoušek, a jeho získání znamenalo velkou čest. „Fučíkovci“, jak se nositelé tohoto odznaku nazývali, patřili k „elitě“ tehdejší mládeže. Fučíkovi jako národnímu hrdinovi se věnovala i literatura. Oslavné básně v padesátých letech psali například Pavel Kohout nebo Milan Kundera. Jeho osobní kult nezlomného hrdiny a bezchybného vzoru však vyvolával odpor pamětníků, kteří ho znali jako intelektuála, který se pro ilegalitu nehodil. Svůj nesouhlas formulovali v emigraci zejména Egon Hostovský a zmiňovaný Ferdinand Peroutka, doma pak nejvážněji Václav Černý. Julius Fučík byl považován za hrdinu a představoval tak obraz dokonalého člověka. Pokud se ovšem odhlédne od Reportáže i jejích úprav, čímž se stala pro svůj účel ideální, lze si pokládat otázku „Proč zrovna Julius Fučík?“ Novinář Ferdinand Peroutka se zamýšlí nad tím, proč si komunisté vybrali právě Fučíka, když vedle něj žili výraznější a slavnější spisovatelé, jako například Vladislav Vančura. Odpověď je podle Ferdinanda Peroutky jasná: „Je vždy dobře, jestliže symbol je také fyzicky hezký. 1
Šedesátá léta 20. století
V šedesátých letech 20. století se na ikonu komunismu, Julia Fučíka, začala společnost dívat s odstupem. Prvotní nadšení z příběhu tohoto hrdiny upadalo a vystřídala ho nedůvěra. 1
The text above is adapted from the Wikipedia article “Julius Fučík”, available under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 licence. 1
Fučíkovská legenda is recorded in open cultural data. The structured record cited below does not describe the practice, and this entry has not yet been reviewed by a person familiar with the tradition. 2





