The tradition & historical record
6 min read · 2 sourcesHistorie svatomartinských tradic započala již během raného středověku, kdy uctívání svatého Martina získalo postupem doby evropský rozměr. Kostely zasvěcené sv. Martinovi se záhy nalézaly od Korutan až po hanzovní města, obzvláště pak na franském a bavorském území. Martin z Tours byl prvním světcem, který byl svatořečeným za svůj příkladný život a ne jako mučedník. Zároveň ztělesňoval přechod od pohanství a antického dědictví ke křesťanství. Den sv. Martina byl (tak jako den sv. Mikuláše / Nikolotag či Hasenbartl a sv. Tomáše / Thomastag či Schweinethomas) dnem veselic, lovů a zabijaček. Tradice martinské husy (či martinského vepře), která byla na mnoha místech konzumována v den světcova svátku, souvisela s ukončením zemědělského roku, s odvodem úroků vrchnosti, s adventním šestitýdenním půstem (začínajícím 12. listopadu) a ve vinařských oblastech s ochutnávkou prvního vína. V některých oblastech se zapalovaly martinské ohně, které nahradily lampiony, světil se chléb a peklo obřadní pečivo. Den 11. listopadu se vyznačoval lidovým veselením, začínaly fungovat tribunály, parlamenty, školy, slavily se volby do místních zastupitelstev, platívaly se daně a obnovovaly se kontrakty. Mnohé z těchto obyčejů přežily i světcův kult. 1
Nejstarší historie svatomartinských tradic
Martinský kult je v Galii doložen již v 5. století. Životopis Martina z Tours sepsal už ve 4. století Sulpicius Severus a Perpetuus, biskup z Tours, stanovil 11. listopad (den pohřbu Martina z Tours) za začátek předvánočního čtyřicetidenního postního období (Martinsquadragese). Z jakého důvodu byl v Galii tak oslavován, se můžeme jen domnívat: na masy jistě působila jeho posmrtná zázračná síla, na vedoucí intelektuální a duchovní vrstvy jeho boj proti arianismu. Franský král Chlodvík I. se po svém vítězství nad Vizigóty (Bitva u Vouillé) vrátil do říše, v Remeši přijal křest a v roce 508 se v Tours odehrál slavnostní státní akt, který sestával z bohoslužby, investitury a pompézní královské holdující jízdy na koni. Místem celé slávy zvolil Chlodvík baziliku sv. Martina (Basilique Saint-Martin de Tours), kterému zde složil hold. Tímto aktem učinil ze sv. Martina nejen svého, ale také říšského patrona. Sv. Martin, „průkopník pravé víry”, se tak stal pojítkem mezi Romány a Franskou říší. Pro Franky, ne zcela ještě odtržené od pohanství, nepředstavoval jen trpícího mučedníka-biskupa. Byl pro ně tím, čím byli oni sami: válečníkem, bojovníkem. Sv. Martin se podobal jejich bohovi Wodanovi, jezdec na koni a ve slavném plášti (cappa s. Martini), který byl uschován v Paříži v oratoriu hradního paláce, od 8. století podle pláště nazývané „capella” a jeho strážci „capellani”. Pozdněgotická martinská patrocinia se z galsko-římského území (Francké říše) šířila do celé raně středověké Evropy. Würzburská diecéze (Východní Franky) spravovala v roce 740 na 20 kostelů, z toho 12 jich bylo zasvěcených sv. Martinu. I když byl uctíván hlavně ve Franské říši, kostely mu zasvěcovali také saští panovníci na kolonizovaném slovanském území, např. v Míšni (Martinskapelle). 1
Martinská husa
Kořeny tradice martinské husy lze dohledat v Německu, kde již za vlády císaře Karla Velikého byl den sv. Martina (Martinstag) podzimním termínem k odvádění úroků (též „bílé vykrmené husy”) a robotních dávek vrchnosti (Martinsschoß). Na Moravě je doložena v roce 1552 koupě dvora Radotice, který byl na sv. Martina telčské vrchnosti povinován odvodem kopy grošů a „bílou husou s červenýma očima“ (tzn. dobře vykrmenou). Odvádění hus se někdy odehrávalo za mimořádných ceremonií, např. jihomoravská obec Dyjákovice odevzdávala každoročně husu na zámek do Moravského Krumlova na vyzdobeném voze, taženém čtyřmi bělouši. Sedláci z obce Poličná dávali o sv. Martině „po půl huse” odúmrti. Na (uherčické panství (r. 1628) odváděl „Rappensteiner Hof” u vsi Mešovice na sv. Martina namísto roboty seno a „jednu bílou vykrmenou husu s červenýma očima”. Zrovna tak poddaní ze „Zimní ulice” (Winterzeile) ve vsi Rancířově, kteří odevzdávali ve svatomartinský den „jednu bílou husu s červenýma očima” do kláštera v Gerasu. 1
K pojídání husy se tradují dvě apokryfální legendy ze života sv. Martina. Jedna praví, že svatý Martin, který měl být jmenován biskupem, se z vrozené skromnosti před takovou poctou ukryl do husince. Husy svým kejháním Martinovu skrýš prozradily, což byl pádný důvod, aby skončily na pekáči. Druhá pro změnu uvádí, že husy svým hlučným kejháním rušily Martinovo kázání a tak si svůj trest odpykávají na svatomartinské tabuli. Zvyk konzumovat husí pečeně na sv. Martina lze vysledovat u starých kalendářů (např. „Alte Tiroler Bauernkalender”, norské runové kalendáře), kde u 11. listopadu byla vyobrazena husa. Nejstarší zmínka o martinské huse pochází od Antona von Snakenburg (zemřel r. 1
Martinské rohlíky a koláče
Obdobné dohady jako o vzniku martinské husy se vedly u martinských rohlíků (z žitné mouky vejražky nebo pšeničné), nazývané také martiny, martinské podkovy, roháče, rohy, zahýbáky, vandrovnice (ale také „Rohlík Svato-Martinský, Arculaturn Martinale, Martinshorn”), které se vázaly ve tvaru zahnutého válečku; plnily mákem, hruškovými či švestkovými povidly, ořechy, perníkem i mrkví. Čeští obrozenečtí historici a národopisci tvrdili, že svátek sv. Martina položila církev právě do doby slavností Baccha, boha vína a opilství, zobrazovaného s dvěma růžky na hlavě, proto začali pekaři péci pečivo podobné těmto růžkům; němečtí národopisci udávali, že už papežský legát Bonifatius v Germánii zaznamenal pohanské obřadní zvyklosti, při kterých se obětovalo bohům pečivo ve tvaru božstva nebo jejich atributů či přímo ve tvaru obětí a které pak přešly na křesťanské slavnosti. Z těsta upečený býk byl později obětován taktéž sv. Martinu, křesťanskému patronu pastýřů a stád. Martinské rohlíky / Martinshörner (Hannover, Sasko, Švábsko, Slezsko, Čechy, Rakousko) tak mají připomínat starověký roh k pití (Trinkhorn) či rohy obětovaného býka. Recept na martinské rohlíky zachytila ve své kuchařce také Magdalena Dobromila Rettigová. 1
Rettigová, Magdalena Dobromila, Domácí Kuchařka, 1888, s. 392 1
Martinské koláče, rohlíky a martinská husa, Plzeňský obzor 1910 1
Martinská koleda
V Holandsku, Flandrech, Porýní, Vestfálsku, v okolí Hannoveru, Staré marky, v Braniborském markrabství, v okolí Ansbachu a ve Švábsku chodili děti a chudí v předvečer svatého Martina, tedy 10. listopadu, po martinské koledě (Martinssingen), za kterou dostávali šunku, špek, párky, jablka, hrušky, ořechy, sušené ovoce, ale také peníze, za což dárcům vyřizovali poděkování od sv. Martina („Märten is en gaut Mann, dei et wol vergellen kann”). Pokud nic neobdrželi, odtáhli koledníci s nadávkami o dům dál. Ve Švábsku obcházel po domech „Pelzmärten” a v Holandsku za biskupa převlečený muž s berlou. 1
Podle profesora Čeňka Zíbrta si v Čechách ve 14. století martinskou koledou přilepšovali nejen chudí žáci a kanovníci, ale také katové (r. 1390 účast zakázána). Koledovali po domech zámožnějších měšťanů a ve svých koledách, z nichž se některé z 15. století zachovaly, se dovolávali štědrosti svých spoluobčanů podle sv. 1
Martinské ohně
Tradice martinských oh… 1
The text above is adapted from the Wikipedia article “Historie svatomartinských tradic”, available under the Creative Commons Attribution-ShareAlike 4.0 licence. 1
Svatomartinské tradice is recorded in open cultural data. The structured record cited below does not describe the practice, and this entry has not yet been reviewed by a person familiar with the tradition. 2





